Pepo, co se ti vybaví, když se řekne HC Oceláři Třinec?
Byla to určitě nejúspěšnější část mé kariéry, zároveň to bylo nejdelší období. Na klub mám stoprocentně jen pozitivní vzpomínky. Tohle angažmá jsem si opravdu užil, manželka pracovala na dětském oddělení třinecké nemocnice, byli jsme tam spokojení. Během působení v Třinci se nám navíc narodil první syn. Našel jsem si tam spoustu přátel. Na Třinec proto vzpomínám hrozně rád.
V klubu jsi odehrál osm sezon, máš jedno zlato a jedno stříbro. Zkus zmínit nějaký konkrétní okamžik, který z třineckého angažmá zůstal hluboko v paměti.
Z hokejového hlediska určitě nejraději vzpomínám na titul v roce 2011. Celou sezonu se nám dařilo, tým neskutečně šlapal. Měli jsme pohodu, nikdo nevytvářel zbytečné stresy. Další krásnou vzpomínkou je nová aréna. Měli jsme tam skvělé podmínky. Těšilo mě, že jsem to mohl zažít na vlastní kůži. Přál bych si, aby takových arén bylo v republice víc. Při vzpomínání na Třinec bych ale asi nezdůraznil žádný konkrétní moment, spíš to byl takový kontinuálně dobrý pocit.
V klubu nepůsobíš od jara 2017. Jsi přesto stále v kontaktu s některými bývalými spoluhráči?
Jsem a není to jen jeden člověk. Občas si napíšu nebo zavolám s Martinem Růžičkou, Tomášem Kundrátkem či Erikem Hrňou. Zrovna včera jsem byl s Lukášem Krajíčkem, který už ale ukončil kariéru. U nás v Přerově ještě nedávno chytal Ondra Kacetl a tohle angažmá mu opravdu upřímně přeju. Je to fajn kluk a extraligu si zaslouží. V Třinci je spousta nových kluků, ale stále tam mám dost známých. Jak už jsem říkal, v Třinci nemám jen hokejové kamarády, ale také lidi, kteří nemají s hokejem nic společného. Vždy se tam rád vracím.
Sleduješ současné výkony týmu? Fandíš Ocelářům na dálku?
Nikdy v životě jsem neměl tolik času, abych ho trávil díváním se na televizní obrazovku, kde běží hokej (směje se). Třinec ale pochopitelně sleduju, podívám se na výsledky extraligy. Vím, že se klukům momentálně moc nedaří, ale ono se to brzy zlomí. Nedělal bych z toho teď nějakou vědu.
Stále vévodíš statistice v počtu extraligových startů mezi všemi třineckými zadáky (395). Brzy tě ale pravděpodobně přeskočí Milan Doudera...
S Milanem jsem snad dva roky hrál. Je to super chlap. Dokonce nějaký čas jsme hráli v jedné obranné dvojici. Rád bych ho skrz tento rozhovor pozdravil. Že mu gratuluju k tomu, že brzy bude na prvním místě. Je to pěkná meta, ať si to užije, dejte mu tam potom nějaký dres na památku (usmívá se).
Letos nastupuješ za mateřský Přerov. Vaše mužstvo šlape, aktuálně je v Chance lize třetí. Také tobě se v kanadském bodování daří...
Nestěžuju si. Mojí hlavní ambicí je, užívat si hokej a hlavně život. Ke štěstí mi momentálně stačí, že jsem každý den doma, že jako rodina jsme zdraví. Před půlrokem se nám narodil druhý syn. V Přerově mám radost ze hry, trenéři mi vycházejí vstříc, v týmu panuje příjemná atmosféra, docela se nám daří. V hokeji i v rodině to funguje, jsem teď opravdu spokojený.
Foto: Marian Ježowicz, Lukáš Filipec
