Partnerský klub Nadační fond
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Fanshop Rozpis ledu

Ocelářům za mnohé vděčím, říká nový skaut klubu Jaroslav Kudrna

08.05.2019 · Martin Stebel
Ve službách Ocelářů za jednu a půl sezony zaznamenal v 74 extraligových zápasech velmi solidních 64 kanadských bodů. Třinecké publikum si elegantní bruslař a pohotový střelec jednoznačně získal, na báječnou útočnou symbiózu s Janem Peterkem mnozí stále vzpomínají. V průběhu sezony 2006/07 však akceptoval vábení giganta z Magnitogorsku. Do ocelářské organizace se nyní JAROSLAV KUDRNA vrací, pod Javorovým bude nově plnit funkci skauta.

Jardo, po téměř třinácti letech vítej znovu v Třinci. Jak se tvůj "přestup" zpět zrodil?

Už delší dobu jsem v kontaktu s Honzou Peterkem, volali jsme si i v době, kdy jsem skončil v Hradci. Někdy v období po novém roce mě Honza znovu oslovil, nabídl smlouvu. Oceláře jsem už bedlivě sledoval během play off. Musím se přiznat, že jsem byl nadšený, jak se to povedlo. Úplně mě to vtáhlo, představil jsem si starou Werk arénu, vrátily se mi vzpomínky na tehdejší atmosféru. Jsem strašně rád, že se podařil titul. Když jsem viděl nadšení majitelů a diváků, úplně mě to vzalo u srdce. Jsem rád, že si na mně v klubu vzpomněli, že mi tuhle pozici nabídli a mohu u hokeje zůstat. Stále vnímám, že Třinci hodně dlužím. Hokejově mi to tady parádně sedlo, mám tady hodně známých. V kariéře jsem zažil mnoho spoluhráčů, ale asi s nikým mi to nesedlo tolik, jako právě s Honzou Peterkem. O to víc jsem mu vděčný.

Předmětem tvého zájmu budou jen vyloženě mladší hráči anebo portfólio sledovaných posil bude širší?

S Honzou jsme se domlouvali nejen na skautingu mladších, ale také dospělých, hotových hráčů. Někteří hokejisté jsou klubům přímo nabízení, proto mým úkolem bude, dojet se na ně podívat, monitorovat jejich hru, jednat s agenty, vyřizovat administrativu s tím spojenou. Není to jen na území Česka, ale také na Slovensku, EBEL liga, Německo. Je třeba jezdit a důkladně sledovat hráče, kteří mají potenciál, které bychom mohli nějakým způsobem do budoucna využít. Vždy je zásadní vzájemná spolupráce. S Honzou jsme hráli, máme na hokej podobný pohled, ročníkově jsme blízcí. I když jsem vlastně o pár let mladší (usmívá se).

Předpokládám, že skaut není v úzkém kontaktu pouze se sportovním manažerem, ale blízce spolupracuje také s trenérským štábem...

Je tomu přesně tak. Role skauta je především o neustálé komunikaci s nejbližším okolím. Už během play off jsem byl v kontaktu s trenéry Ocelářů. Doufám a věřím, že najdeme společnou řeč i do budoucna a budeme táhnout za jeden provaz.

Jak zpětně vzpomínáš na třinecké hráčské angažmá? Loučení v listopadu 2006 bylo vskutku stylové. Tehdejší trenér Ocelářů Juřík s generálním manažerem Markem ti v krojích ruských bohatýrů předali přímo na ledě kromě Žigulíku i teplý kabát a nemohla chybět ani klasická beranice a láhev ruské vodky...

V Třinci jsem odehrál sice jen sezonu a půl, ale stejně to hodnotím jako jedno z nejlepších období kariéry. Druhý rok jsem někdy v listopadu odešel do Magnitogorsku. Loučení bylo nezapomenutelné, stále mám doma v obýváků vyvěšené fotky, bylo to dojemné. Byl jsem tehdy vděčný, že mě klub do Ruska uvolnil a mohl jsem si tam vydělat nějaké peníze. Hned první rok se nám v Magnitce povedlo vyhrát titul. V Rusku jsem celkem odehrál čtyři sezony a vzpomínky jsou většinou pozitivní.

Přestup z Třince do Magnitogorsku asi nebyl až tak velkým šokem, že? Obě města mají industriální charakter, v obou dominují železárny...

To ano, ale Třinec je oproti Magnitogorsku krásné město. Tam je to opravdu docela depresivní. Dvacet kilometrů fabrika, pak řeka a dvacet kilometrů zase jen paneláky. Okolo Třince je krásná příroda, hory, často jsem tady s rodinou jezdil lyžovat, v létě sedal na kolo. Pocházím z vesnice, jsem vesnický typ, proto mě to nikdy netáhlo do velkého města, ale Třinec byl naprosto optimální destinací.

V Rusku jsi hrával spolu s dalším bývalým Ocelářem, který zanechal v Třinci hlubokou stopu, s Janem Markem...

Na Honzu Marka mám jen krásné vzpomínky, bezvadný kluk, skvělý spoluhráč. Bydleli jsme s manželkami v bytech těsně vedle sebe, dva roky jsme to táhli spolu. Sedli jsme si na ledě i mimo něj. Jeho tragické úmrtí spolu s týmem z Jaroslavle celou naší rodinu hluboce zasáhlo. Je pravda, že v Magnitce byly tlaky na výsledky enormní, ale povedlo se nám udělat nějaké úspěchy.

Po konci hráčské kariéry jsi jednu sezonu pracoval jako sportovní manažer v hradeckém Mountfieldu. Co ti tahle zkušenost dala?

Naskočil jsem do toho rovnýma nohama, z role hráče hned na manažerskou pozici. Abych se přiznal, nebylo to jednoduché, žádné zkušenosti nebyly, až časem jsem poznal, jak to v těchto kruzích chodí. Další rok jsem si vyzkoušel pozici skauta. Tam se povedlo nabrat určité kontakty, naučil jsem se, jak to chodí ve vztahu k agentům. Říká se, že člověk by měl být vděčný i za horší zkušenost. Jsem za tuhle lekci rád.

Za pár dní startuje světový šampionát na Slovensku. Předpokládám, že už tam jedeš s poznámkovým blokem a budeš hledat hráče pro nového zaměstnavatele...

Je to přesně tak. Tento týden jedu do Košic, kde budu sledovat některé zajímavé hráče, kteří mají určitý potenciál a mohli by se Ocelářům eventuálně někdy v budoucnu hodit.

Bude to možná znít trochu jako klišé, ale vnímáš práci pro Oceláře jako novou osobní výzvu?

Beru to tak, že chci pomoct klubu a také člověku, který se mi ozval a který mi věří. Třinec spolu s Libercem vnímám v rámci republiky jako dvě nejlepší, špičkově fungující organizace. Jsem proto vděčný, že jsem tuhle příležitost dostal a mohu nějakým způsobem pomáhat!