Jak hodnotíte svou týdenní stáž ve finském klubu Espoo Blues Juniors?
”Stáž hodnotím velmi pozitivně po všech stránkách. Splnila vše, co jsem od ní čekal. Jsem moc rád, že mě zde trenéři přijali velmi dobře a byli mi nápomocni ve všech směrech. Byli to opravdu skvělí lidé jak přes hokej, tak i osobně.”
Na co budete nejraději vzpomínat?
”Jeden velký zážitek jsem měl hned po příletu do Helsinek, když jsem potřeboval poradit cestu vlakem. Oslovil jsem jednu paní u výtahu, která měla tašku Czech republic a potom jsem za ní šel. Cestovali jsme spolu vlakem asi pět zastávek, bavili jsme se a když jsem jí pomáhal s taškou ven, tak jsem zjistil, že je to naše Kateřina Emmons - olympijská vítězka z Pekingu 2008, která jela za biatlonem na soustředění do Tikkurily. Musím říct, že na mě působila velmi sympaticky a skromně. Chtěl bych ji na dálku pozdravit a omluvit se, že jsem povědomý obličej nedokázal v ten moment identifikovat. Co se týče zážitku přímo ze stáže, tak to byl asi moment, kdy jsem přednášel trenérům. V životě jsem to nedělal, tam jsem si to zkusil poprvé a ještě navíc v angličtině. Tohle mi zůstane v paměti asi ještě hodně dlouho. Na konci došlo na jejich otázky a musím říct, že jsem měl hodně propocené tričko.”
V Espoo jste měl možnost sledovat tréninky různých věkových kategorií. Překvapilo Vás něco?
”Za ten týden jsem viděl opravdu spoustu tréninků. Nepřekvapilo mě v podstatě nic, jelikož jsem o Finsku už něco věděl. Největší rozdíl je v tom, že trenéři tam opravdu jsou jen jako dohled, nepotřebují po dětech řvát nebo je upozorňovat. Je to dáno asi i tím, že celý klub má tisíc dětí, takže každý si je vědom, že konkurence je obrovská a nemůže si dovolit dělat průsery. Myslím, že tam děti berou trenéry s hodně velkým respektem, taktéž i rodiče. Nedovolí si to, co si dovolují mnohdy rodiče u nás.”
Mohl byste nám přiblížit, jak vypadal tréninkový den některého z mládežnických týmů Espoo?
”Programy jednotlivých kategorií se různě lišily, ale většina z nich měla nejprve trénink na suchu a potom samotný trénink na ledě. Ale to nebylo nic neobvyklého, u nás to máme stejně. Na suchu dělali to, co se dělá všude, tedy u těch mladších posilování vlastní vahou, u starších už to potom bylo fitko a podobně. Největší rozdíl je asi v tom, že například junioři nemají organizovanou suchou přípravu před ledem, ale byl jsem svědkem, že každý hráč před tréninkem v tom fitku byl a opravdu pracoval. Nikdo tam neležel na podlaze s mobilem v ruce. Zajímavou věcí je také to, že kategorie 7.třídy trénuje dvakrát týdně po hodině a půl, plus mají utkání a tím to končí. Dávají jim prostor i pro jiné činnosti. Nevěřil jsem tomu, protože kluci z této kategorie vypadali na ledě fantasticky. “
Lišily se finské tréninky na ledě od těch třineckých?
”U mladších kluků dělají většinou stanovištní tréninky, kde každé stanoviště obsahuje zaměření na danou činnost (střelba, bruslení, přihrávky). Neřeší moc maximální úsilí v té dané činnosti, ale technickou stránku věci. Tedy vše je pomalejší, ale precizněji uděláno. My trénujeme tak, aby bylo vše uděláno technicky správně a ještě k tomu chceme maximální úsilí.”
Měl jste možnost sledovat také některé finské zápasy. Mohl byste nám říct, kterou kategorii jste měl příležitost vidět a jak na Vás zápasy působil svou kvalitou?
”Přes týden jsem viděl utkání U16 proti Pelicans Lahti a U18 proti Jokeritu Helsinki. Kvalita utkání byla výborná, byly to bruslivé kombinační hokeje, moc hezky se na to koukalo. Musím ovšem říct, že i u nás v lize jsem viděl pár podobných utkání. Myslím, že v dovednostech už jsou ale finští hráči v těchto kategoriích před námi. O víkendu jsem viděl několik utkání menších dětí, dokonce i mou kategorii - tedy 6. třídu, a myslím, že je to v tento okamžik srovnatelné s našimi dětmi. Ale je zapotřebí říct, že každá kategorie má minimálně tři týmy, takže ta kvalita není určitě úplně u všech stejná. U 6. třídy jsem viděl ten nejlepší tým a jak říkám, je to srovnatelné, tam nám ještě Finové neutíkají.”
Při práci jste mohl sledovat také trenéra finského národního týmu do osmnácti let, Mika Marttilu. Co hráčům vysvětloval a jaká je jeho funkce v týmu Blues? Měli jste spolu čas něco probrat?
”Mika Marttila přišel po tréninku juniorky do šatny trenérů s notebookem a ukazoval jednomu z hráčů, který se vrátil z Turnaje pěti zemí v Kravařích, nějaké momenty. Trvalo to asi 45 minut. Osobně jsem si s ním jen podal ruku, ale nemluvili jsme. Věděl, že jsem trenér z Česka a že jsem se tam přijel podívat, ale to bylo vše. Přišel, udělal práci, kterou měl a zase odešel. V klubu Blues působí jen nárazově, co jsem tak pochopil, vyloženě danou funkci momentálně nemá. Je zaměstnán finským svazem, ale kdysi v Blues působil jako šéftrenér. “
V klubu jste mohl vidět i několik mladých finských hvězdiček. Jak na vás na ledě hráči působili?”
”Těch hráčů z finských nároďáků bylo mnoho. V juniorce byl například i útočník Patrik Siikanen, kterého letos draftoval Edmonton Oilers nebo jeden z nejproduktivnějších hráčů juniorské ligy, Veeti Miettinen. Všechny hráče jsem sledoval a ta kvalita byla opravdu znatelná.“
O Finech se traduje, že při tréninku vůbec nic nevypustí. Souhlasíte s tímto tvrzením po Vaší týdenní zkušenosti?
”Je to pravda, nic nevypustí, ale je to spíš až od té kategorie U16 nahoru. U těch mladších je to spíš takové bavendo, pohrát si, vyblbnout se a od toho dorostu už opravdu šlapou jak hodinky.”
Jak moc náročný byl Váš program?
”Program jsem měl náročný, ale nikdo mě do ničeho nenutil. Měl jsem rozepsány tréninky a já sám se rozhodoval, jestli půjdu na led nebo se mrknu z hlediště. Tím, že klub Blues má šest ledových ploch rozesetých po celém městě, musel jsem se každý den přesouvat z bodu A do bodu B, to bylo náročné. Hotel jsem měl trošku z ruky, takže jsem důvěrně poznal MHD v Espoo. První tři dny jsem běhal po autobusáku a ptal se, kudy jet. Každý den jsem začínal na jiných zimácích, pak už si to sedlo. Musím říct, že to byla velká zkouška, ale ztratil jsem se jen jednou, tak to není špatná statistika. Ale teď vážně. Pan Saku Martikainen mi udělal skvělý program, měl jsem k dispozici úplně všechny tréninky, které jsem chtěl. Trenéři byli otevření, komunikativní. Byli na mě moc hodní. Na konci pobytu se mě ptali, zda-li by mohli přijet na oplátku do Třince, takže se to bude v novém roce řešit. Byla to opět velká zkušenost, kterou si člověk v obchodě nekoupí. Trenérsky mě to zase posunulo, protože jsem poznal ten hokej z jiného úhlu, ale taktéž mě to posunulo i osobně. Závěrem bych chtěl ještě poděkovat klubu HC Oceláři Třinec, který mi finančně pomohl zprostředkovat tuto stáž.”
