Partnerský klub Nadační fond Dračí studio
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
MISTR 2020/2021
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Hostem Dračího studia byl Radek Bonk

13.04.2021 · Klub
Dračí studio, které vysílá každý hrací den třineckých Ocelářů v rámci letošního play off, hostilo v úterý bývalého kapitána mistrovského týmu RADKA BONKA. Na jaká témata mimo jiné přišla řeč?

Vzpomínka na ocelářský kolektiv v mistrovské sezoně 2010/11

Všechno si od začátku sezony sedlo. Před začátkem ročníku jsme v létě hráli mezinárodní turnaj v Košicích, kde jsme vyhráli. Už tam se mužstvo stmelilo. Nikdy jsem asi nebyl v týmu, který si tak sedl. Během sezony přišly určité výkyvy, ale jinak tým opravdu klapal.

O přínosu Martina Růžičky v cestě za zlatem

Měli jsme strašně vyrovnaný tým, ale Růža vždy dokázal vstřelit velké góly ve chvíli, kdy jsme to potřebovali. To nám pomohlo. Tehdy hrál v neskutečné fazóně. Když se na něho dnes dívám, je stále stejný. Co si tak pamatuju, tak celou sezonu jsme spolu nehráli. Trenéři nás dali dohromady někdy ve druhé půlce sezony. Růža předtím hrával s Láďou Kohnem a klapalo jim to. Ani neznám důvod, proč se to ke konci změnilo, jestli tam byl nějaký útlum či trenéři zkoušeli něco nového. S Vencou se mi vždy hrálo výborně, byli jsme už spolu v Ottawě. K Růžovi jsme byli tak trochu pomahači. Každý tam dělal to svoje, co umí nejlépe. Sedlo si to tak, jak mělo.

Vzpomínka na finále číslo čtyři, kdy Jan Peterek netrefil ve Vítkovicích při power play prázdnou branku

Honza to nesl dost těžce. Myslel si, že to soupeře může nakopnout. Hned jsem mu říkal, že to je pro nás ještě lepší. Povídal jsem totiž, že vyhrajeme doma a budeme slavit s našimi fanoušky. To se nakonec potvrdilo. Kdybych to mohl vrátit, tak bych nic neměnil. Věřil jsem že to doma před našimi fanoušky opravdu dokončíme. Pamatuju si na trénink, který následoval den po čtvrtém finále. Byl jsem na ledě jako první. Když přišel na led Honza, postavil jsem mu na vrcholek kruhu puk, odkud tehdy v Ostravě minul. Dal jsem mu tam tak pět, šest kotoučů v řadě, ať si to tam vyzkouší (usmívá se). Tahle situace, kdy jsme neproměnili hned první mečbol, nás určitě nezlomila.

O trofejích z mistrovského ročníku

Mám u sebe stále jak medaili, tak také malou repliku poháru pro mistry. Během stěhování z Česka jsme ještě několik beden nestačili rozbalit, mám ale obě trofeje. Nemám je sice někde vystavené, ale z mého pohledu je nejdůležitější, nosit to v hlavě. Jestli mám někde vyvěšenou medaili nebo ne, mám to ve své hlavě. Tam mi to už nikdo nevezme.

O jeho aktuálním pracovním životě

Trénuju kluky do osmnácti let. Tři z mých čtyř dětí hrají hokej. Nejstarší syn má šestnáct let, dceři je čtrnáct a hokeji se věnuje i další syn, kterému je jedenáct. Každý den jsem na stadionu, mám hodně cestování, protože tady v Ottawě jsou týmy docela rozházené. Dělám, co mě baví, hokej je celý můj život, hrál jsem ho od pěti let. Nikdy jsem nedělal nic jiného. Snažím se tedy předávat zkušenosti. Všechno bych chtěl předat mladším hráčům.

O společných trenérských rysech s celoživotním kamarádem Varaďou

S Vencou máme společné hlavně to, že to oba hodně prožíváme. Neumím dělat věci jen třeba na padesát procent. Mám sice v týmu syna, ale nedělám výjimky mezi ním a ostatními hráči. Ke všem se chovám tak, jako by to byli mojí synové.

O ambicích trénovat tým dospělých

To nevím, nad tím jsem zatím neuvažoval. Zatím mám v hokeji tři děti a dokud nevyrostou, tak se chci nějak motat okolo jejich týmů. Pokud ten nejstarší půjde někam pryč, tak se budu věnovat těm dalším. Kariéru jsem končil, abych byl víc s dětmi. Kdybych přijal jinou nabídku, musel bych od nich pryč, což by bylo trochu popření toho, proč jsem s hokejem vlastně skončil.

O reputaci českého mládežnického hokeje v Kanadě

Když se dívám třeba na mistrovství světa dvacítek, tak už jsme tak trochu outsideři. Už nás nevnímají jako velmoc, které se každý bojí. Už si neříkají, že dnes to bude těžký zápas, hrajeme s Čechy. Naposledy jsme sice porazili na mistrovství Rusy. To si Kanaďan řekne, že hráli super zápas, ale nikdo už nevěří, že takových zápasů bychom mohli zvládnout víc za sebou. Už nás neberou jako hokejovou velmoc. Spíš už je to "second level" jako Německo či Švýcarsko. Ví, že můžeme překvapit. Ale když už vyhrajeme, tak to berou jako překvapení.

O možnosti účasti v reprezentaci Česka či Kanady u jeho potomků

Tak daleko zatím nepřemýšlíme, nejblíže k tomu má Oliver, kterému je šestnáct. Ten je šikovný, daří se mu. Pokud by mohl reprezentovat jakoukoliv zem, tak to bude fantastické. Nevím ale, jaké jsou podmínky, kdyby chtěl reprezentovat Česko. Od pěti do deseti let hokejově vyrostl právě v Česku, takže něco tam odehrál. Myslím, že taková podmínka existuje. Jestli by na tom byl dobře, tak by myslím mohl vybrat. Pokud by se mu to podařilo, tak bych mu reprezentaci doporučil.

O sledování semifinále Ocelářů ze zámoří

Tu sérii sleduju, máme tady HockeyTV, mohu tedy sledovat zápasy Třince v přímém přenosu, když mám čas. Mladá Boleslav je velice nepříjemný tým. Musím říct, že jsem překvapený, protože jsem moc jejich zápasů neviděl. Najednou vystřelili a jsou jedním z nejlepších týmů v Česku, což je trochu překvapení. Bude se muset s nimi počítat. Věřím ale, že Oceláři mají tu kvalitu trochu větší. Doufám, že kluci ten poslední krok udělají.