Kapitán Vrána o bronzovém hodu své partnerky: Zážitek na celý život

Kapitán třineckých hokejistů Petr Vrána sledoval bronzový hod své přítelkyně Nikoly Ogrodníkové přímo v Paříži. Na stadionu seděl se synem Leem mezi oštěpařskými trenéry za závodním sektorem.

„Být u toho na místě je zážitkem na celý život," uvedl po návratu Vrána k dramatickému závodu. Ogrodníková proklouzla do užšího finále mezi osm nejlepších posledním možným pokusem, kterým se zařadila na třetí místo. Ze stupně vítězů jí v následných třech sériích už nikdo nesesadil.

„Ale byly to nervy,“ podotkl Vrána. „Trenéři okolo nám říkali, počkejte si na poslední (šestou) sérii, to budou nervy. A fakt byly. Věděl jsem, že je pár holek, kterým to ještě může uletět a že by mohly Niky přehodit. Zejména Kolaková, olympijská vítězka z Ria. Když měřili její poslední pokus, tak jsem ani nedýchal. Trnuli jsme, co vyskočí za číslo, ale bylo to asi o čtyřicet centimetrů méně,“ oddechl si.

Tvůj syn Leo při finále odhadoval, že bude bronzová. Co ty?

Hlavně jsem to Niky moc přál. Nechtěl jsem, aby byla zklamaná. Klidně ale mohla skončit ve finále poslední. Ne, že by nebyla nachystaná nebo neuměla házet. Než jsem nahlédl trošku víc pod pokličku, tak jsem se také občas divil, proč mají takové výkyvy. Až když si oštěp zkusíte, zjistíte, že je to velice technická disciplína. Musí trefit rozběh, načasovat pohyb a odhod. Je to neskutečně složité. Klobouk dolů před všemi, co to dokážou pod tlakem a v takové atmosféře. Je to umění.“

Jak jsi prožíval její třetí hod, který byl nakonec bronzový? Věřil jsi?

Niky není typ, který by se vzdával. I když jí to nejde, ví, že to v sobě má a že je to o jednom hodu. Má i svou hrdost, chce si dokázat, že co dělá, dělá správně. Potkali jsme se před tím (bronzovým) pokusem očima, vypadala odhodlaně a pak trefila svůj nejlepší hod za poslední (tři) roky a v nejlepší možnou dobu. Je úžasné, jak se v tak těžký moment zkoncentrovala. Jedna věc je v přípravě makat, druhá ustát to v hlavě. Můžeš být nachystaný, ale přijdeš na stadion, kde je nějakých 70 tisíc lidí a máš jen pár hodů, abys ukázal, co umíš.“

Původně jste měli zakoupené vstupenky na opačnou stranu stadionu. Jak jste se dostali mezi trenéry?

Drze jsme se tam vkradli. Ukecali jsme jednu paní, pustila nás s vlajkou do sektoru za oštěpařky. Měli jsme štěstí, že si nás všiml trenér Haruky (Kitagučiové) a procpal nás tam.

Ocelářům vrcholí příprava. Jak těžké bylo přemluvit trenéry, aby tě na pár dní uvolnili?

Avizoval jsem už po Vánocích, že bych chtěl jet. Kdyby se olympiáda kryla s play off, to by bylo jiné, to je jasné. Ale takhle jsem si to nechtěl nechat ujít. Mrzelo by mě, kdybych tam nebyl. Něco takového může člověk zažít jednou za život. Jsem rád, že mi to klub umožnil. I kluci fandili, za to jim děkuju.

Tví spoluhráči natočili po tréninku video. Rozjeli se po ledě a odhodili hokejku jako oštěpaři s přáním, ať to ve finále letí, co nejdále. Viděla to před závodem?

Jo. Přeposílal jsem jí video hned, jak na mě vyskočilo. Zasmála se. Měla radost. Vzkázala, že děkuje. Bylo to moc hezké.

Její jméno se poslední dobou často spojuje s Oceláři a že tu nasála vítěznou mentalitu. Souhlasíš?

Chápu, že je to pro média zajímavé, ale nespojoval bych to. Žijeme v kabině každým úspěchem. Prožíváme třeba, že mladý Dravecký jde do Švédska. Když se daří někomu v rodině, tak si to řekneme a podporujeme se.

Rozebíráme svoje tréninky, oba nás to zajímá. Není jí ale co radit. Dělá úplně jiný sport. Člověk ale pozná, zda je unavená a má špatný den. Taky jsem si už lecčím prošel, měl to nahoru dolů. Někdy se daří, jindy ne. Nejsme stroje. Nejde být pořád perfektní. Snažím se ji v takových dnech zvednout náladu a povzbudit, že se nic neděje.

Medaile má i třineckou stopu. Bydlíte tady, Nikola trénuje občas v areálu na Lesní. Jak často?

Upravuje si tréninky podle toho, kde se všichni tři pohybujeme. Chápe, že mám klubové povinnosti a že malý tady chodí do školy i na tréninky. Snaží se to udělat tak, aby byla co nejvíce s námi. Trénuje nejen v Třinci, ale i na Hartě, ve Šternberku. Kombinujeme to. Taky jsme si doma udělali novou posilovnu. Takovou malou, aby nemusela nikam jezdit na druhou fázi. Doma si odcvičí, co potřebuje.

Mezi její konzultanty navíc patří Miroslav Guzdek, třinecký rodák, který před dvaceti lety startoval na olympiádě v Aténách. Je to tak?

Ano, má také někoho na kondici a fyzioterapii. Slyšela, že je na tom lépe než na poslední olympiádě v Tokiu. Obklopila se lidmi, kteří jí pomáhali, ale základ si stanovila sama a finální rozhodnutí leželo na jejích bedrech. Zvládá to perfektně.

Medaili jsi přinesl do kabiny ukázat?

Neměl bych odvahu ji jen tak nosit.

Můžeš přiblížit, jak vypadaly v Českém domě oslavy?

Nic divokého, trochu se tancovalo na pódiu. Ale celkem dlouho jsme se zdrželi při ceremoniích, při kterých jsem se snažil zabavit malého. Už jsme byli utahaní. Navíc jsme s malým ráno letěli zpátky.