Co také zaznělo ve středečním Dračím studiu

Rovněž ve středu, kdy Oceláři absolvovali třetí duel čtvrtfinále na ledě Brna, vysílalo ve WERK ARENĚ Dračí studio. Do červené sedačky tentokrát usedl bývalý elitní třinecký útočník a v současné době manažer mládeže JOZEF DAŇO.

Vzpomínky na olympijský turnaj v norském Lillehammeru 1994

Prošli jsme olympijskou kvalifikací, kterou jsme vyhráli. Turnaj v Lillehammeru byl z naší strany velmi dobrý. Vyhráli jsme základní skupinu, bylo cítit, že nám lidé fandí. Dostávali jsme dopisy, vzkazy, opravdu jsme vnímali tu obrovskou podporu. To s vámi zamává, na ledě pak necháte srdce. Nastříleli jsme hodně gólů, náš hokej se opravdu musel líbit. Všichni nám gratulovali, byla to velká euforie pro celé Slovensko. Udělali jsme si tam velké jméno. Z USA dokonce dorazil hvězdný Peter Šťastný. V Americe neměl smlouvu, ale po úspěšné olympiádě podepsal na dva roky se St. Louis. Dostal asi nejlepší smlouvu svého života. Měl jsem na tom malý podíl, protože jsem s ním hrál v jednom útoku. Spolu s námi byl v lajně ještě Žigo Pálffy.

O svém možná nejlepším utkání kariéry, kdy na OH vstřelil Kanadě dva góly

Nevím, jestli to byl nejlepší zápas kariéry, ale ten pocit byl výjimečný. Když se vám podaří dva góly proti Kanadě, je to velká událost. Javorové listy přitom tehdy měly slušný tým. Byl tam například Paul Kariya či Petr Nedvěd. S tím jsem po zápase dokonce komunikoval, byla to sranda. Proti Kanadě se nám na MS skoro vždy dařilo, mě se proti nim povedl gól také na světovém šampionátu. Bylo to určitě můj nejoblíbenější soupeř.

O vývoji své kariéry po OH 1994 a možnosti jít do NHL

Tehdy v hokeji ještě nebylo moc manažerů či skautů, jak tomu je dnes. Olympijský turnaj se třeba moc povedl Mirovi Šatanovi, ten po Lillehammeru nastartoval velkou kariéru. Totéž platí o Žigovi Pálffym. Jsem rád, že jsem ty kluky v národním týmu zažil. Hřálo mě u srdce, že jsme prožili tak úspěšnou olympiádu, po které někteří odešli do zámoří. Mě se to nepovedlo, ale ničeho nelituju. Moje kariéra byla taková, jaká byla. Že nejdu do Ameriky mě trochu mrzelo v době, kdy přestoupil do zámoří můj kamarád Lubo Sekeráš. Tehdy mi volal Žigo Pálffy, že by o mě měli zájem v Los Angeles. Ptali se na můj zdravotní stav, jestli nejsem zraněný. Tehdy jsem opravdu byl po operaci ruky, kde jsem měl roztrhnutou šlachu. Ztroskotalo to vlastně na jediné věci. Tehdy platilo, že hráči, kteří jdou do NHL, musí projít draftem. Žigo mi už volal, že jdu do kempu Los Angeles a potom se uvidí. Neradoval jsem se ale dlouho, zhruba za deset minut mi volali, že zjistili, že jsem neprošel draftem. Tím to bohužel skončilo.

O původu svého čísla 68 na dresu

Kdysi dávno byly povoleny jen čísla do zhruba třicítky. Nedalo se objednat vyšší čísla, jak tomu byla třeba v české extralize. Když to ale potom povolili, vzal jsem číslo, které bylo mým rokem narození. Nemá to nic společného s Jardou Jágrem. Proti němu jsem sice hrával, ale určitě jsem to číslo nebral kvůli němu.

O vzpomínce na hráčskou kariéru v Třinci

Vzpomínky jsou velké. Povedlo se nám dát dohromady skvělou partu. Velkou zásluhu na tom měli Alois Hadamczik, ale také Jánko Moder a Tomáš Chrenek. Vedení klubu bylo slovenské a snažili se do Třince zlanařit další Slováky. Oni měli velkou zásluhu na tom, že jsem tady zůstal. Měl jsem sice nabídky z Finska či ze Švédska, ale po nějaké schůzce s nimi jsem se rozhodl, že zůstanu tady. Problémem byla i jazyková bariéra, neuměl jsem anglicky. Byl jsem rád, že mohu být v takovém klubu, jakým byl Třinec. Byl jsem doma, měl jsem rodinu, tak byla výhoda, že jsme se nemuseli stěhovat.

O závěru kariéry, kdy hrál v rakouské soutěži

Byla to slušná nabídka, tak jsem ji přijal. Měl jsem zprávy, že Zell am See chce postoupit hned první rok. Moc se mi líbilo prostředí, město leží pod alpskými vrcholky. Zvykl jsem si na rakouský hokej, po první sezoně jsem podepsal na další tři roky. Majitel mi tam dal slušné podmínky. Po odchodu z Zell am See jsem pak přestoupil do Zeltwegu, kde jsem strávil další tři roky. Celkem jsem tedy v Rakousku odehrál sedm sezon.

O své současné roli v ocelářské organizaci

Hokej je moje srdeční záležitost. Je už pak skoro jedno, jestli jste ve funkci trenéra či manažéra. U hokeje se pohybuju od svých pěti let a vždy jsem chtěl dělat vše naplno. Hlavně ale chci pomáhat organizaci, ve které se nacházím. Život mě nasměroval právě tady do Třince. Z rodinných důvodů jsem se tady znovu vrátil i po konci hráčské kariéry. Je to můj domov, protože jsem tady nepoznal jen lidi okolo hokeje, ale také mimo hokej. Jsem šťastný, že mohu být součást takto špičkové organizace!