Jeřábek maká v Tatrách: Koukat na play off z tribuny? Strašné

V neděli dorazili Oceláři na tradiční letní soustředění do Tater. Útočiště našli v Demänovské dolině, konkrétně v Mikulášské chatě a jejím okolí, kde polykají tréninkové dávky, které je mají připravit na další náročný extraligový ročník. Na místě s týmem dře taky Jakub Jeřábek. Zkušený obránce pokračuje v rekonvalescenci po těžké zlomenině nohy.

Kubo, jak to s tebou aktuálně vypadá? Co už ti noha dovolí?

Na začátku června jsem měl kontrolní rentgen, kde mi řekli, že všechno probíhá nad očekávání dobře. Byla mi povolena větší zátěž jak v posilovně, tak na kole. Můžu už i lehce klusat. Noha je ale zatím dost citlivá, pořád bolí. Jsem ale rád, že můžu dělat aspoň něco a připravovat se.

Musíš se držet při zemi, abys nic neuspěchal?

Určitě nechci blbnout, dělat nějaké zbytečné věci navíc a pokoušet to. Mám se hlavně soustředit na to, abych nepřetěžoval koleno a kyčel. Toho se držím. Tady v Tatrách mám svůj plán, ve kterém jedu podle toho, co mi tělo dovolí.

Jaký byl návrat do života? Byly ještě po první operaci nějaké problémy?

Řekl bych, že ne. Od propuštění z nemocnice jsem byl v dennodenním kontaktu s fyzioterapeuty. Hned jsem začal makat. Letní přípravu mám tímhle o dost prodlouženou. Před začátkem finálové série mi vyndali šroub z nohy, od té doby jsem mohl začít chodit, řídit a tak dále. Od té chvíle se to jen zlepšuje.

Sledoval jsi další zlatou jízdu Ocelářů. Jaké to bylo shora?

Strašné! O hodně horší než být dole na střídačce. Na druhou stranu ten konec byl neuvěřitelný. Všichni nehrající kluci jsme koukali v Pardubicích v šatně na opožděný televizní přenos. Prožívali jsme to, pak se radovali. I tohle jsou skvělé vzpomínky. Celý příběh uplynulé sezony je neuvěřitelný. Jsem šťastný, že to takhle dopadlo.

Zranil ses ty, pak vypadl Martin Marinčin. K tomu se zraněním hrál Martin Růžička. Neříkal sis, že dojít ke zlatu budeme mít extrémně těžké?

Asi říkal. Vzpomeň si ale na rozhovor, který jsme dělali v nemocnici pár dnů po operaci. Říkal jsem tam, že každý jeden hráč je pro tým strašně důležitý. Jak začne play off, musíš vypíchnout úplně všechny. Každý má svůj přínos, svůj díl práce. Nakonec se to ukázalo. Kluci za to vzali, dřeli. Chybějí dílky puzzle zvládli zaplnit. Nakonec z toho byla tahle pohádka.

Ty jsi i přes zranění žil denně s týmem. Chodil do kabiny, prožíval stejné emoce. Bylo to pro tebe důležité?

Bylo to neskutečně důležité. Díky tomu mi totiž všechno strašně utíkalo. Jak to zpočátku bylo všechno nepříjemné, tenhle návrat mezi kluky mi moc pomohl. Řešili jsme herní situace, bavili se o všem. K tomu jsem řešil rehabilitaci. Neměl jsem vůbec čas přemýšlet nad hloupostmi, ale byl jsem prostě dál v denním zápřahu. I když trochu jiném, než jsem si samozřejmě přál.

Během play off se vžilo heslo Familia. Sám asi můžeš potvrdit, že nejde o žádné klišé, ale že soudržnost našeho týmu je opravdu výjimečná.

Rozhodně. Tohle heslo už v Třinci platí roky, jenže až teď se dostalo do medií. A chytlo se to! (usmívá se) Platí to stoprocentně, fakt fungujeme jako rodina.

Určitě ti pomohla i obrovská vlna podpory, které se ti dostalo.

Jasně, bylo to neuvěřitelné. Vůbec jsem to nečekal. Dostal jsem i spoustu rad a tipů od lidí, kteří si v minulosti podobným zraněním prošli. Opravdu lidem moc děkuju za podporu a všechny zprávy plné pozitivní energie a povzbuzení.

Co zajímá fanoušky Ocelářů asi nejvíc: Kdy tě uvidí na ledě s bruslemi na nohou?

Je hrozně těžké teď něco říkat. Zatím míříme na konec srpna, kde bych mohl začít s nějakou zátěží na ledě. Do té doby je ale ještě strašně daleko, dva měsíce. Může se stát leccos. Nechci blbnout.